Lukáš Jelínek: Václav Havel a demokratická levice

Podrobnosti

22.12.2011

Václav Havel to měl s politickými stranami těžké. Chvíli se o něj levice s pravicí přetahovala, chvíli po něm z žádného koutu české politiky neštěkl ani pes. Ani on ostatně o stranickou příslušnost nestál.

Jak na něj v pondělí prozradil jeho bývalý mluvčí Michael Žantovský, celý jeden víkend si na počátku devadesátých let pohrával s myšlenkou na založení vlastní strany, pak to ale vzdal. Dodejme, že k nelibosti těch, co si velmi přáli, aby Havel spojil svoje jméno s projektem alternativním vůči tomu, který tou dobou budoval Václav Klaus.

Havlova rezignace na partajní politiku ale neznamená, že by neměl k některým stranám a zejména ideovým proudům blízko. Přes některá kontroverzní zahraničněpolitická stanoviska platí, že kdybychom se nutili k Havlovu zařazení na politické přímce, pasoval by někam do prostoru levého středu.

Občas se zapomíná, že už v dubnu 1978 Václav Havel podepsal manifest Sto let českého socialismu, v němž se s dalšími dvaadvaceti signatáři definoval jako „socialista a demokrat“, který se „hlásí k tradicím počátků našeho dělnického a socialistického hnutí“. Samozřejmě, že jedním z důvodů bylo ukázat, jak se vládnoucí komunistická strana vzdálila ušlechtilým levicovým ideálům, nicméně lidé jako Jaroslav Mezník, Jan Šimsa, Karel Kyncl, Jaroslav Šabata, Rudolf Battěk nebo právě Václav Havel neměli ve zvyku taktizovat nebo mluvit do větru.

Přesto už v dalších letech Havel o své socialistické identitě skoro nehovořil. V Chartě 77 se snažil spojovat, nikoli rozdělovat, a také proto byl přijat za neformálního vůdce. Dlel nad proudy a dbal především o tolerantní debatu. Tak jej ostatně poznala i většinová veřejnost po listopadu 1989. To už mu byla přišita nálepka levicového liberála, což asi také nebylo daleko od pravdy. Václav Havel žil život volnomyšlenkáře s hlubokým demokratickým, sociálním a enviromentálním cítěním, přitom se ale hlásil i k hodnotám, které má  úctě nejeden poctivý konzervativec.

Také proto po rozpadu širokospektrálního Občanského fóra dělil své sympatie mezi Dienstbierovo středolevé Občanské hnutí a středopravou Občanskou demokratickou alianci Pavla Bratinky a Daniela Kroupy. Na těch i oněch dokázal najít to lepší, hlavně však stál o to, aby v české politice nebyly vedle dominantní Občanské demokratické strany umlčeny menšinové názorové proudy.

Snad jen k sociální demokracii Havel dlouho hledal cestu. Zpočátku byla tuze málo viditelná a později o ní bylo slyšet až příliš. Zemanovy teze o spálené zemi se Havlovi určitě dobře neposlouchaly. Naopak sociálnědemokratická levice jej ani příliš nepochválila za legendární rudolfínský projev, v němž kritizoval společenské, politické a ekonomické nešvary, které šly na vrub dosavadních pravicových vlád. Není se čemu divit. V roce 1997 už vládl Václav Klaus opřený o ČSSD, jejíž předseda Miloš Zeman usedl v křesle předsedy Poslanecké sněmovny. O necelý rok později uzavřeli sociální a občanští demokraté takzvanou opoziční smlouvu, která šla takřka proti všem zásadám otevřené politiky, k nímž se Havel hlásil. Mimochodem, Havel hodně stál o to, aby místo ODS usedla s ČSSD ve Strakově akademii Unie svobody a KDU-ČSL, s jejíž předsedou Josefem Luxem se prezident nebývale sblížil. Nepochodil však u tehdejšího šéfa unionistů Jana Rumla.

Typický střet pak proběhl mezi premiérem Zemanem a prezidentem Havlem nad krizí uvnitř České televize v roce 2000. Václav Havel se postavil za protestující televizní zaměstnance a Miloš Zeman mu to s dosud nebývalou ostrostí na parlamentní půdě vytknul.

Ovšem už v té době se rýsovaly obrysy i jiné sociální demokracie. Takové, která se nebrání dialogu s občanskou společností. A tak se na stranu stávkujících přidali Vladimír Špidla a Petra Buzková, jejichž váha stoupla po volbách v roce 2002. Funkční období Špidlova kabinetu se s posledním funkčním obdobím prezidenta Václava Havla překrývalo pouze necelý rok, přesto bylo zřejmé, že tato vláda byla spolu s úřednickým kabinetem Josefa Tošovského Havlovi v krátkých dějinách samostatné České republiky názorově nejbližší.

Sociální demokracie pak procházela ne dvakrát podařeným grossovským obdobím a nakonec si do čela zvolila těžkotonážního Jiřího Paroubka s radikálně levicovou rétorikou. Václav Havel se i v té době rád potkával s jemnějšími, intelektuálně založenými sociálními demokraty, ale coby muž bez oficiální funkce si již dovolil poskytnout záštitu Straně zelených. Její program nejlépe vystihoval Havlovy obavy o osud planety. Navíc si se zelenými – ať už za Jakuba Patočky, Martina Bursíka nebo Ondřeje Lišky - notoval v podpoře neziskového sektoru, ke kterému měl Havel vždy blíž než k politickým stranám. Stejně jako v případě jiných jím preferovaných partají ale veřejnost na doporučení Václava Havla nedala.

Jakkoli mnozí kritici Havlovi vyčítají jednostranný přístup k válce na Balkáně nebo invazi do Iráku, domnívám se, že nejpřesnější adjektivum na jeho adresu zní „humanista“. Neustále pochyboval, tázal se, vedl diskuse. Zároveň ale ctil principy a nepřehlížel člověka. V praktické politice občas přistupoval na nepovedené kompromisy nebo rovnou chyboval. Jeho poněkud přehlížená intelektuální práce v rámci disentu, stejně jako četná literární díla však napovídají, že demokratická levice přišla ve Václavu Havlovi přinejmenším o cenného spojence. Věřím, že si to i ona sama uvědomuje a že potřebu navazovat na spoustu projektů a postojů předlistopadového disentu dobře vnímá.

Příspěvek původně odvysílal Český rozhlas 6.