Jaroslav Bican: Být či nebýt u stolu?

Podrobnosti

5.2.2012

V České republice probíhá velká debata o tom, zda se připojit či nepřipojit k nové evropské fiskální smlouvě. Při čtení různých textů a komentářů, které se k této problematice objevily, se nelze ubránit pocitu, že tím hlavním, co v nich chybělo, byla věcnost a kritické kladení si otázek. Naopak v nich drtivě převažovalo ideologické nazírání na věc a hájení předem daného dogma.

Co zde zaznívalo nejčastěji, byla teze o tom, že nejhorší, co můžeme udělat, je vzdát se možnosti zasedat u jednacího stolu. Podle této argumentace nepřijetí fiskální smlouvy, automaticky znamená cestu do izolace a ztrátu vlivu na to, co se v EU děje. Zdá se, že existují pouze dvě varianty – být u jednacího stolu a mít určitou možnost ovlivňovat dění v Evropě anebo být úplně mimo. Jiná možnost se nepřipouští. V dalších komentářích jsme se mohli setkat ještě s druhou dichotomií - buď se ke smlouvě připojíme a budeme v hlavním evropském proudu anebo se vrátíme zpět do východní Evropy, tedy do vlivové sféry Ruska. 

Opět podobné buď anebo. Buď Evropa, nebo Rusko. Nic mezi tím. Buď si vyberete tu první variantu, nebo vám bude hrozit ta druhá. Setkat jsme se mohli i s argumenty vycházejícími z historie - naše volba prý v minulosti vždycky byla mezi Německem a Ruskem a je tomu tak i nyní. Buď s Německem podepíšeme evropskou rozpočtovou smlouvu anebo na nás zbude Rusko. Věcné argumenty žádné. Otázky a pochybnosti nula. Pouze velká slova a silná tvrzení. 

A jaké otázky je tedy potřeba si klást? Snad nejdůležitější zní: je opravdu nutné na zmiňované dichotomie přistupovat? Vždy, když někdo tvrdí, že existují pouze dvě cesty, je dobré přemýšlet o tom, zda neexistuje nějaká třetí. Při svých úvahách o tom, jaká by tato třetí možnost mohla být, vyjdu z článku Marka Švehly s názvem Strašidla českých dějin, který se pokoušel na základě několika událostí z našich dějin formulovat poučení pro současnou situaci.

V textu se mimo jiné popisuje selhání českých stavů v době, která předcházela bitvě na Bílé Hoře, cituji: „Čeští protestanti šli tedy do konfliktu s nejmocnější šlechtou Evropy, přitom ale přecenili své síly, neměli promyšlenou strategii a nedisponovali jasnozřivými, důvěryhodnými politiky, kteří by dokázali v rozhodujících chvílích přijít s dobrým řešení, například ustoupit, vyjednávat a soustředit se na udržení alespoň nějakých pozic.“ 

Jaký závěr z toho plyne? Autor článek končí citací historika Jaroslava Šebka, podle kterého bychom kromě vztahů s EU měli budovat co nejlepší vztahy se sousedními státy. Volba ve střední Evropě prý vždy bude – Německo nebo Rusko. Poučení, které podle mne vyplývá například ze zmiňovaného popisu, je však jiné. Základem všeho je dobrá strategie a její postupné, ale systematické naplňování. A možná také trocha realismu a špetka pragmatismu: když už chci proti někomu válčit, je potřeba správně odhadnout své možnosti a dobře rozmyslet svůj další postup. 

Je otázka, jestli někdo z českých stoupenců či naopak odpůrců nové fiskální smlouvy má nějakou strategii. Obávám se, že ji nemají ani jedni, ani druzí. Být přítomen u jednacího stolu není žádná strategie. Za stolem se dá spát anebo být také pod vlivem svého souseda. Je možné být u stolu a přece totálně izolován a zcela mimo. Stejně tak samotné nepřistoupení k fiskální smlouvě nemá se strategií co dělat. Nebýt součástí nějakého závazku ještě vůbec neznamená větší svobodu či vliv na své vnitřní záležitosti. Zkrátka ani jeden z obou táborů nepřichází s propracovanou strategií. Přitom klíčem ke správnému rozhodnutí v současné obtížné ekonomické situaci je právě promyšlený plán, jak postupovat. Pokud se chceme vymanit z volby mezi dvěma řešeními, která jsou obě špatná, zjednodušená a nedomyšlená, bez strategie se neobejdeme. 

Co nám hrozí, když ji mít nebudeme? Ekonom Pavel Kohout před časem napsal, cituji: „Debata o kontrole veřejných rozpočtů v rámci EU vypadá v tomto srovnání jako pseudoproblém. Ale není. Je zřejmé, že namísto demokraticky řízené Evropské federace vzniká oligarchie, která si s kontinentem bude dělat, cokoli uzná za vhodné. Finanční krize je vítanou záminkou k uchvácení moci.“ Konec citace. Jinak řečeno, bez strategie se docela klidně může stát, že nastalá situace bude zneužita a naše neschopnost jasně říct co chceme a jak toho dosáhneme, se nám ošklivě vymstí, což se samozřejmě může stát i ve chvíli, kdy se ke smlouvě nepřidáme. 

A jak přesně by taková strategie mohla vypadat? Třeba takto: budeme uzavírat bilaterální smlouvy a spojenectví. Kromě Německa se začneme soustředit i na Čínu, Indii, Latinskou Ameriku či Afriku. Budeme s nimi obchodovat a uzavírat nové kontrakty, budeme zde podporovat české podnikatele a jejich investice. Zkrátka vymaníme se ze současné extrémní závislosti našeho vývozu do zemí Evropské unie. Zároveň budeme zvyšovat svoji potravinovou soběstačnost a dbát na to, abychom zajistili co nejstabilnější a co nejvíce diverzifikovaný přísun strategických surovin – hlavně ropy a zemního plynu. 

Samozřejmě, strategie mohou být různé, rozhodně ale nestačí říct fiskální smlouvě ano či ne. V současném nejistém světě se nelze spoléhat na to, že co platí dnes, bude platit i zítra. Jediná šance spočívá v tom, že budeme vědět, co chceme. Vytvoříme si plán a krok za krokem ho budeme naplňovat. To nejhorší, co můžeme udělat, je vsadit všechno na jednu kartu. Odpověď tedy nezní Evropa nebo Rusko, ale třeba také Čína, Indii či Afrika. Zkrátka ne jedna z nabízených možností, ale taková, kterou si sami vymyslíme. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.  Vyšel původně na webových stránkách Českého rozhlasu 6.