Jaroslav Bican: Poloprezidentský systém?

Někteří ústavní právníci říkají, že Česká republika se přímou volbou prezidenta odchýlila od parlamentního systému a to, co nás čeká, je hledání nové rovnováhy. Nastolit ji můžeme např. tím, že se stabilizuje postavení vlády, aby mohla čelit posílenému prezidentovi.

Na otázku, zda jsme dnes republikou parlamentní či poloprezidentskou můžeme odpovědět po vzoru chytré horákyně. Podle některých definic jsme se poloprezidenstkým režimem stali už samotným zavedením přímé volby. Podle jiných jím budeme až ve chvíli, kdy se tak začneme i reálně projevovat. Můžeme říci, že naše republika po formální stránce už poloprezidentským režimem je. Sice se tak v praxi ještě nechová, ale to neznamená, že se to do budoucna nezmění. Můžeme si to představit tak, že naše země je někde mezi Rakouskem a Francií.

Oba tyto státy mají poloprezidentský režim, ale Rakousko se tak neprojevuje a ve Francii prezident vládne pouze za podmínky, že prezident a premiér jsou ze stejné strany. Ústavně se ale postavení českého a francouzského prezidenta příliš neliší. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že ve Francii prezident může rozpustit parlament.

Existují nějaké systémové změny, které by mohly zabránit tomu, aby se Česká republika stala poloprezidentskou, i co se týče svého běžného fungování? Podle ústavního právníka Zdeňka Koudelky není třeba řešit pravomoci prezidenta a vlády, stačí upravit volební systém tak, aby vytvářel stabilní většinu v Poslanecké sněmovně. Tím by došlo ke stabilizaci postavení vlády. Jinak řečeno, Zdeněk Koudelka by rád posílil většinové prvky v našem poměrném volebním systému. Pokud k tomu nedojde, prý se nemáme divit pokračující vládní nestabilitě a faktickému posilování prezidenta republiky.

Zdeněk Koudelka má pravdu v tom, že slabé vlády v kombinaci s aktivistickými prezidenty u nás dlouhodobě vedou ke stále většímu vlivu prezidenta. Může ale posílení většinových prvků ve volebním systému vést ke stabilní vládě? Proč takovou nebyla už ta z roku 2010, která se původně mohla spolehnout na 118 poslanců? Argumentovat se dá tím, že kdyby koalice byla složená ze dvou nikoli ze tří stran a jednou z nich nebyly problematické Věci veřejné, tak by se jednalo o vládu stabilní. Ale i v takovém případě by pravděpodobně v daných stranách vznikaly různé frakce a skupiny odpadlíků, které by udržení silné vlády bránily. V českém prostředí zkrátka na počtu poslanců nezáleží. Ke stabilnímu vládnutí by nejspíš nevedl ani jednostranický kabinet s výraznou většinou v Poslanecké sněmovně. Tento problém pomocí volebního inženýrství vyřešit nelze. Výsledkem by byl jen nárůst stranických frakcí a odpadlých poslanců. Navíc dopředu není vůbec jasné, kterým stranám by změna volebního systému pomohla.

V souvislosti s postavením hlavy státu je důležité také to, jaký vztah by prezident k vládě či jednotlivým stranám a poslancům držícím ji u moci měl. Pokud by mezi nimi byli prezidentovi lidé, tak je úplně jedno, nakolik by daná vláda byla stabilní, protože by stejně došlo k posílení pozice prezidenta. Pokud by prezident měl v Poslanecké sněmovně svoji vlastní většinu, tak by mu nic nebránilo v tom mít i svoji vládu. V takovém případě by náš stát nebyl poloprezidentský jen formálně, ale už by se tak i choval.

Jestliže posílení většinových prvků ve volebním systému nic neřeší, co jiného můžeme dělat? Samozřejmě vždy je možné se vrátit k nepřímé volbě, která hlavu státu činí závislou na parlamentu a snižuje její legitimitu. Další možností je upřesnit pravomoci prezidenta, aby byl zúžen jeho manévrovací prostor. Je možné upravit proces jmenování předsedy vlády tak, aby prezident nemohl jmenovat prakticky kohokoli. Stejně tak je možné vyjasnit, jak se to má s podepisováním mezinárodních smluv, odvoláváním ministrů či premiéra. Poslední tři věci podle mne plynou z logiky Ústavy. Zvlášť otázka toho, zda prezident může kdykoli odvolat premiéra, se mi vzhledem k prezidentově neodpovědnosti a odpovědnosti vlády Poslanecké sněmovně zdá být jasná, ale pokud o tom někteří právníci přesto pochybují, upřesnění těchto částí Ústavy by bylo žádoucí.

Text publikoval web Českého rozhlasu 6 v pátek 8. února 2013. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.

   

Fotogalerie

Banners