Vítězslav Sommer: Text k semináři „Kam jsme pokročili ve studiu totality?"

Publikujeme příspěvek historika dr. Vítězslava Sommera napsaný pro účastníky semináře "Kam jsme pokročili ve studiu totality?", který jsme uspořádali v pondělí 8. dubna v Poslanecké sněmovně PČR.

Byl jsem osloven organizátory dnešního setkání, abych se zapojil do diskuze o současném stavu a vyhlídkách Ústavu pro studium totalitních režimů (dále jen ÚSTR). Vzhledem k tomu, že se dnešního fóra nemohu z důvodu pracovních povinností v zahraničí osobně zúčastnit, využívám proto možnosti přispět k vašim dnešním debatám alespoň písemnou formou. Jako historik, který v letech 2008 až 2012 působil v badatelské části ÚSTR, se zaměřím především na problematiku odborné činnosti ústavu a jeho vnitřního fungování.

Při četbě či poslechu některých vyjádření o současném dění kolem ÚSTR mám pocit, že míra hysterie, které bylo dosaženo během pro ústav mimořádně bouřlivého roku 2010, bude brzy překonána. Na světě je petice, která varuje před brutálním zásahem levice do života ústavu. Zaznívají názory, že důmyslnou likvidací vynikající a respektované instituce bude zabráněno dozvědět se „pravdu o minulosti“ a veřejnost zcela ztratí přístup k archivům komunistických bezpečnostních složek. Z prohlášení některých bojovníků za „paměť národa“ vzniká dojem, že většina Rady ústavu dochází pro instrukce, když ne přímo na severokorejskou ambasádu, tak alespoň do sídla KSČM. Jako historik zabývající se stalinismem jsem si nemohl nevšimnout, že po mnoha desetiletích zažilo velký comeback obvinění z trockismu, který se dokonce ukázal být dědičným. Rovněž jsem se dozvěděl, že v České republice působí maoistka, která píše fejetony do Lidových novin. Tato emocionální a ideologická mlha sice může působit směšně či vyvolávat rozpaky nad žalostnou úrovní české veřejné diskuze, má však jeden nepopiratelný význam – pomáhá zakrýt reálný stav ÚSTR, který rozhodně není radostný. Hned na začátku lze konstatovat, že pokud by kdokoliv chtěl ústav a archiv účinně paralyzovat a posléze zlikvidovat, stačilo by, aby instituci nechal ještě rok či dva fungovat v zajetých kolejích…

Za dobu jeho pětileté existence se ústavu podařilo hned několik věcí. ÚSTR je mimořádně zabezpečen z hlediska rozpočtu, prostor a obecně materiálního zázemí pro historický výzkum a popularizační činnost. Uspořádal několik povedených a zajímavých akcí a vydal řadu publikací. Pokud při vzniku ústavu panovaly obavy z jeho působení v oblasti didaktiky dějepisu, v průběhu let se ukázaly jako liché. Po oprávněné kritice prvních vzdělávacích výstupů došlo k řadě změn, jejichž výsledkem je důkladný a fungující systém externího recenzního řízení a celkové pojetí vzdělávání založené na respektu k pluralitě historických vyprávění i osobních a kolektivních pamětí.

Jestliže pracovníci v oblasti vzdělávání byli schopni reflektovat kritiku a postupně vytvořit koordinovaný a dobře fungující projekt, jenž překračuje úzce vymezené hranice instituce, o dalších aktivitách ústavu lze podobné konstatování použít jen zcela výjimečně. Již jsem zmínil počet vydaných publikací, jenž je často citován jako důkaz úspěšnosti ÚSTR na poli výzkumu minulosti. Zásadní a častá námitka zní, že nejedna z nejlépe hodnocených prací byla napsána ještě před vznikem ústavu či mimo něj, a ústav jejich vydání pouze financoval nebo se podílel na jejich ediční úpravě (např. biografie Rudolfa Berana a Prokopa Drtiny nebo nové vydání monografie Jana Rychlíka o vztazích mezi Čechy a Slováky). I tak je ale finanční podpora vydávání kvalitní historiografické literatury jistě záslužným počinem.

Pokusme se však perspektivu obrátit a zeptat se, kolik výstupů z ústavních badatelských aktivit bylo publikováno na stránkách prestižních domácích a zahraničních odborných časopisů, a jak často byly prezentovány na konferencích a seminářích pořádaných ostatními institucemi. Při bližším pohledu se ukáže, že badatelé ÚSTR v drtivé většině publikují výhradně v ústavních časopisech a bezpečí domova opouštějí jen zcela sporadicky. V odborné rovině žije ústav sám pro sebe a hlavním cílem výzkumných aktivit je formální naplnění ústavních periodik. Tento pohodlný přístup sice vylučuje možné konfrontace, které mohou vyústit v kritiku či názorové spory, ale současně vede k zjevnému odbornému zaostávání instituce. Výše popsanou „skvělou izolaci“ se za pět let existence ústavu nepodařilo prolomit a nejspíše o to ze strany ústavního vedení ani nebyl příliš zájem (s výjimkou krátkého období v roce 2010, mezi koncem ředitelského období Pavla Žáčka a nástupem Daniela Hermana do čela USTR). Výsledkem je situace, kdy ÚSTR stojí mimo současné historiografické debaty a ani se nesnaží do nich zapojit. Namísto námětů k přemýšlení o dějinách nabízí hotové a autoritativní soudy či senzační zjištění, které smysluplnou debatu již předem vylučují.

Přetrvávající uzavřenost ÚSTR se negativně podepisuje na jeho badatelském personálu. Ačkoliv ústav disponuje kvalitními výzkumníky či začínajícími historiky-absolventy, požadavek pohybu na domácím dvorku vede k tomu, že se jen obtížně integrují do širší historiografické obce. Účast na odborné komunikaci napříč institucemi je podmínkou dalšího růstu každého historiografického pracoviště a jednotlivých badatelů – vede k potřebné výměně názorů, vytváření důležitých kontaktů a formování meziinstitucionálních výzkumných projektů. Zjevná nechuť vedení ÚSTR podporovat či přímo iniciovat pronikání svých zaměstnanců za brány ústavu v konečném důsledku výrazně limituje jejich další kariéru jako historiků a historiček. Dochází k mrhání odborným potenciálem, kterým ústav v osobách svých badatelů bezpochyby disponuje. Podle všeho záměrná izolace pracoviště od historické obce, způsobená nejspíše malichernými osobními důvody otce zakladatele, způsobuje odbornou stagnaci ústavu a jeho neschopnost reflektovat aktuální debaty a metodologické inovace v oblasti výzkumu soudobých dějin. Z přístupu ústavního vedení k provozování historické vědy na ÚSTR je zjevné, že výzkum minulosti je zde spíše trpěnou povinností, nutným naplňováním zákona, než jednou z klíčových složek činnosti.

Samostatnou kapitolou je kultura interní diskuze v ÚSTR. Dalo by se očekávat, že málo patrná přítomnost ústavu na historiografické scéně bude vyvážena alespoň živou vnitřní debatou o badatelských tématech a metodách. Pojetí odborné diskuze současným ústavním vedením nejlépe vystihl ředitel Daniel Herman v nedávném rozhovoru poskytnutém serveru Aktuálně.cz, v němž prohlásil, že koncept totalitarismu je tématem, o němž jakoukoli diskuzi odmítá připustit. Nejenže tím veřejně demonstroval své odborné diletantství, ale navíc se z něj snažil učinit občanskou ctnost. Na tomto konkrétním příkladě vystihl, jaký je vztah vedení ústavu ke svobodné výměně názorů na jeho půdě. Tento přístup se nevztahuje pouze na akademické debaty, ale rovněž na koncepční otázky náplně práce či dalšího směřování instituce. Autoritativní způsob řízení kombinovaný s občasným chaosem a nekoncepčností vede k obrovské fluktuaci zaměstnanců a častým přesunům vedoucích pracovníků. ÚSTR je ve stavu trvalého vnitřního konfliktu. Je jasné, že tato situace nepřispívá k dobré atmosféře v ústavu, který od svého založení prochází permanentní revolucí.  Problém vnitřní nestability nepomáhá vyřešit ani jistá posedlost paranoidním výkladem reality, který líčí ústav jako poslední baštu „vyrovnávání se s minulostí“, ze všech stran obklíčenou nepřáteli a infiltrovanou jejich agenty. Budoucí historik ÚSTR bude mít před sebou nesmírně náročný úkol, když bude chtít zmapovat všechny vnitřní boje a osobní války, které jsou mnohdy bohužel hlavní náplní činnosti ústavu.

Výkladní skříní ÚSTR má být rovněž rozsah jeho mezinárodní spolupráce. Ústav se může pochlubit řadou smluv se zahraničními partnery a čilou cestovatelskou aktivitou jeho některých vedoucích pracovníků. Ačkoliv by se za tak koordinované úsilí o poznání cizích krajin nemuseli stydět ani Hanzelka a Zikmund, dopad těchto zahraničních kontaktů na výzkumnou či popularizační činnost ÚSTR již léta zůstává záhadou. Tyto oficiální návštěvy sice vedou k uzavírání zmíněných smluv o spolupráci, jejich dopad na bádání o minulosti v ústavu je však okrajový. Projekt Evropské platformy paměti a svědomí je pragmatickým nástrojem jednostranně vyhraněné politiky dějin a jeho reálným výsledkem jsou zejména okázalá setkání funkcionářů přednášejících oficiální projevy, jejichž obsah k poznání nacismu a komunismu nepřináší nic nového.  Pokud by ústav jistě nemalé prostředky věnované na tyto způsoby mezinárodní spolupráce využil spíše k podpoře soustavného působení ústavních badatelů na mezinárodních historiografických fórech či financování dlouhodobých stáží a výzkumných pobytů, jeho mezinárodní zakotvení by jistě brzy překročilo úzce vymezený prostor formálních kontaktů se středo- a východoevropskými ústavy paměti a návštěv ústavních delegací v dalších institucích. Z tohoto důvodu je nutno ocenit veškeré úspěšné pokusy o skutečnou mezinárodní komunikaci, které vycházely především zezdola a jejichž výsledkem byly některé konference a semináře.

Pokusil jsem se v tomto příspěvku upozornit na některá témata, která se týkají historiografického výzkumu. Diskusní text o ÚSTR by však mohl být mnohem delší. Mohl by rozebírat situaci v personálně zdecimovaném Archivu bezpečnostních složek, více místa by si zasloužily ironické poznámky o odborné nekompetentnosti ústavního vedení a jistě by se našel prostor pro uvedení některé z absurdních historek z vnitřního života ústavu. Důležitější je však hovořit o budoucnosti této instituce. Je totiž zjevné, že současný stav je těžko udržitelný. V situaci, kdy akademické instituce i přes časté materiální obtíže čím dál výrazněji zhodnocují výsledky mnohaletého výzkumu soudobých dějin, vydávají skutečně zásadní publikace, a čeští historici se výrazněji prosazují na mezinárodní scéně, působí do sebe uzavřený a konflikty zmítaný ÚSTR (a ABS) spíše jako odstrašující výsledek cynického sociologicko-psychologického experimentu, než jako instituce, která by mohla být považována za konkurenci pracovištím  Akademie věd ČR či českým univerzitám a archivům.

Pokud již není pozdě, mohl by ústav najít cesty, jak trvalou krizi překonat. Může se inspirovat německou Spolkovou centrálou pro politické vzdělávání (Bundeszetrale für politische Bildung), strukturovat svou činnost primárně kolem již nyní dobře fungujících vzdělávacích aktivit a působit především jako otevřený a pluralitní zdroj informací pro školy a širší veřejnost. Nabízí se také jiná cesta, založená na větším akcentování výzkumu, která by mohla začít u cílené snahy integrovat ústav do domácích a mezinárodních historiografických struktur. Účastníky dnešního setkání jistě napadnou další alternativy budoucího vývoje, které by mohly vést k nápravě dnešního stavu. Pro začátek by ovšem stačilo, kdyby se začala plně respektovat skutečnost, že ÚSTR je formálně veřejnou institucí, a nikoliv soukromým podnikem jedné aktivistické skupiny v oblasti politiky dějin. Byť je ideová i organizační politizace ústavu zakotvena již v jeho nešťastně formulovaném zřizovacím zákoně, posun od úzkoprsého politického aktivismu vedeného nesmyslným heslem „očišťování paměti“, k uznání plurality pohledů na minulost, by mohl být realizovatelnou možností.

Autor je historik, působí na Sciences Po, Paříž.

   

Fotogalerie

Banners