Den po francouzských prezidentských volbách týdeník Le Nouvel Observateur vyzval své čtenáře, aby napsali, co si myslí o stavu a vyhlídkách francouzské levice – zejména Socialistické strany (Parti socialiste, PS), jejíž kandidátka Ségolène Royale prohrála v duelu s Nicolasem Sarkozym, představitelem pravicového Svazu pro lidové hnutí (Union pour un mouvement populaire, UMP).

Do dvou týdnů se v redakci týdeníku Le Nouvel Observateur sešly čtyři stovky reakcí. Jak shrnuje redaktorka Marie-France Etchegoin, čtenáři ve svých názorech vyjadřují především hněv. Levice je na tom špatně a čtenáři jsou naštvaní, někteří dokonce zhnusení. I přesto však neztrácejí chuť o levici dál přemýšlet a hledat cesty, jak ji zlepšit a posílit. Podle některých se levice musí „modernizovat“, „postavit čelem k realitě“ či „konečně se začít pokládat za sociálně demokratickou“. "Jen to ne!", hrozí se jiní podobných vizí. Podle nich už levice udělala příliš mnoho „kompromisů“ a prohrála, protože „ztratila svoji duši“. Když „rekonstruovat“, pak s kým? Ať jsou názory čtenářů jakékoli, všechny se shodují v jednom: lidé volají po změně.

Slovo pro čtenáře týdeníku Le Nouvel Observateur

„Kam jsme se to dostali?“ ptá se Roger Chevalier. „Zcela paradoxně jsem volil Ségolène Royal, a to jen proto, aby PS nedostala facku, která by jí urazila hlavu, ale zároveň se strachem, že její kandidátka nebude zvolena. Za současného stavu PS si opravdu nedokážu představit, jak by mohla vládnout zemi. Když jsem se dozvěděl o zvolení Sarkozyho, kterého nemohu ani vystát, pocítil jsem zbabělou úlevu.“ Podle Chevaliera si PS konečně musí uvědomit realitu, kde se nezaměstnanost stává nesnesitelnou, kde špatně kontrolovaná imigrace vytváří vážné problémy a kde rostoucí nebezpečí není jen chimérou.

Michèle Rayer je naštvaná na Ségolène Royal, která podle ní levici prohrála volby.  Sylvie Ancian, aktivistka PS v devátém pařížském obvodu, se magazínu svěřuje s opačnými pocity: „Byla jsem zděšena postoji těch stranických slonů vůči Ségolène. Neustále jí házeli klacky pod nohy! A ona přesto vše pochopila. Se svojí participativní kampaní se pokusila dát prostor myšlenkám a očekáváním lidem z levice.“ Ale to podle Sylvie Ancian bylo jak píchnutí do vosího hnízda. A tak ironicky pokračuje: „Mluvit o autoritě, o sankcích – to se v levici nedělá! Mluvit o malých firmách, o zisku (ano ano, jsou to pořád firmy, kdo vytvářejí zaměstnanost a tudíž přinášejí bohatství), to je zkrátka skandální!“ Kdyby podle ní osobnosti jako je Dominique Strauss-Kahn (bývalý ministr financí a oficiální kandidát EU na post prezidenta Mezinárodního měnového fondu, na nějž byl navržen Sarkozym – pozn. ed.) a „jeho druhové“ Ségolène podporovali a radili jí, bylo by vše jinak. A tak Sylvie Ancian končí svůj příspěvek konstatováním: „Ano, máme nejhloupější levici na světě!“

Pro někoho možná silné tvrzení. Ale třeba čtenář A. Fermon zvolil pro své sdělení ještě emotivnější formu: „Posílám vám tuto zprávu, protože jsem zoufalý a mám smutnou povinnost vám oznámit velmi špatnou novinu: SOCIALISTICKÁ STRANA JE MRTVÁ.“

Vedle procítěných metafor a stručných zvolání čtenáři zaslali také příspěvky, které popisují, jak by se PS měla vyvíjet, pro koho by měla být dobrou volbou a proč by měla přistoupit k některým změnám.

„Přátelé, obnova strany je nutná, jinak z ní za deset let zbude jen zrnko písku,“ píše Salanon Codjo Victorin. A pokračuje: „Dnešní Francie je rozhořčena levicí, která se už třicet nebo čtyřicet let drží stejného diskursu a politických vztahů. Přátelé, ať uděláme cokoli, nevyhneme se obnově ideologického ústředí naší strany. Obnově strany, která nebude sektářská, která bude otevřena všem skutečným demokratům, která bude stranou dělníků i měšťanů, středních i vyšších vrstev, která bude stranou vítěznou, bude rezonovat s touhami francouzského lidu, která bude vytvářet skutečnou sociální spravedlnost, která se bez dvojznačností bude zasazovat o tržní ekonomiku a zároveň se postará o její regulaci v zájmu lidu, stranou, která se nebude stydět za svoji novou identitu.“

Pierre Bothorel volá po moderní socialistické straně: „Volím socialisty už přes třicet let a vždycky doufám, že si PS konečně jasně vybere reformní cestu a přestane se odvolávat na marxismus a třídní boj, jak to udělala německá SPD v roce 1959 na svém historickém kongresu v Bad Godesbergu. Pokaždé zažívám zklamání. Směřování Ségolène Royal k sociální demokracii inspirované severskými zeměmi se trochu zamotalo, když zároveň vychvalovala politiku Tonyho Blaira, kterou francouzští socialisté vnímali jako příliš liberální.“ Ke zmatení dojmů ale přispělo zejména prohlášení Ségolène Royal, která po svém vítězství ve stranických primárkách slíbila, že bude „plně respektovat socialistický projekt“, který však podle Bothorela „ne zcela zřetelně rozlišoval mezi oběma socialistickými modely“.

Mezi čtenáři jsou zastánci reformy i obhájci historických idejí. Čtenář podepsaný jako „socialistický aktivista“ rázně zvolává: „Nestačí se jen prohlašovat za reformistu! Je nutné jím být! A nechat v muzeu určitá dogmata a předpisy…“ Proti reformním názorům stojí kritika vyprázdněnosti sociálního obsahu strany. A tak se Michel Dupuy ptá: „Ovládá trh všechny a všechno? Jsou peníze měřítkem všeho? Má-li to být prohlášení vítězství liberalismu a my se máme jen pokoušet přidat k němu pár sociálních kapek, nechci u toho být.“ Podobně se na současnou situaci dívá i Georges Laribe: „Sociální demokracie je Noemovým pláštěm cudně přehozeným přes obscénnost liberalismu. To, co zazlívám PS, je že popřela své ideály.“ A do třetice názor Anne Hugot-Le Goff: „Co můžeme obnovit ve společnosti, která zná už jen prachy a sex? Může se levice zachránit sama? A co ji opravdu odlišuje od pravice?“

Jean Leconte doporučuje zbavit se starých nálepek: „Nejprve by měla být opuštěna „socialistická“ nálepka. Od socialismu revoluční povahy a zásadně antikapitalistického zaměření už uplynulo hodně času. Chtějí-li dnes, ať už socialisté nebo jiní, předstírat, že se podílí na správě národních záležitostí, jsou nuceni se integrovat do světového systému a při zmírňování sociálních nerovností se spokojit s tu většími, tu menšími reformami. Takže, „Reformní“ strana? A proč ne „Sociálně demokratická“?“

Levicoví voliči-nevoliči a levicoví-nelevicoví politici 

Podle volebních výsledků levici nevolí voliči, kteří by ji podle sociálních charakteristik "přirozeně" volit měli. Gildas Dollo konstatuje, že „kdyby levice netolerovala diskriminaci, sexismus a rasismus, nebyla by tam, kde je.“ Poukazuje na to, že Azouz Begag, politik alžírského původu, stojí za Françoisem Bayrouem, prezidentským kandidátem středového Demokratického hnutí, kterému však vyjadřují podporu radikální pravicové strany. Stejně tak Rachida Dati, politička marocko-alžírského původu, je velkou zastánkyní Nicolase Sarkozyho. A tak Gildas Dollo nakonec jen lakonicky poznamenává: „A nalevo jsou jen bílí.“ Proč? Některé důvody možná naznačuje čtenář Richard ve svých drobných přátelských radách: „Protože naslouchám lidem „zleva“, respektuji je a cítím k nim přátelství, protože denně čtu nouvelobs.com a protože jsem volil Sarkozyho, dovoluji si předložit několik skromných námětů pro to, co vy nazýváte „obnovou levice“: 1. Zbavte se vašeho „levicového superega“, díky kterému se vidíte krásnější, než ve skutečnosti jste; 2. Přijměte se takoví, jací jste, tedy jako vyšší společenská třída, v níž jsou široce zastoupeni dědicové, rentiéři, majitelé, akcionáři… zkrátka malí, střední a velcí kapitalisté… ovšem levicoví! 3. Přestaňte si ulevovat od špatného svědomí na pracujících masách, nebo ještě hůře, nedělejte z nich experimentální pole. Za to vám jakožto člověk pocházející z tohoto prostředí předem děkuji!“

Změna je nutná

Jakkoli jsou názory čtenářů různorodé, přeci jen převažují ty, které volají po proměně. Thibault Tellier se domnívá, že „levice by měla podporovat hlas nové generace intelektuálů blízkých sociálně demokratickému hnutí místo toho, aby litovala přeměnu starých maoistů na sarkozyisty“. Čtenář G. Planchard si myslí, že PS by si měla dodat odvahu a „prohlásit, že už není revoluční stranou, ale stranou moderní a otevřenou budoucnosti“. Liberalismus je nevypočitatelný a je lepší ho doprovázet a usměrňovat zevnitř, než kritizovat zvenčí: „Američtí demokraté a britští labouristé přeci nejsou hloupější, než my.“ Obdobně vidí další směřování i Jean-Mary Legembre, který navrhuje „vytříbit a trochu zpřesnit socialistický projekt tak, jak byl předložen v průběhu kampaně, nikoli na jejím začátku“ a také se příliš nepřibližovat způsobům extrémní levicea a dalších antiliberálům.

Mnozí čtenáři vidí začátek změny v tom, že se Socialistická strana zbaví několika svých „slonů“: „Je nezbytné vyloučit z PS všechny, kteří by poté, co bude nastolena sociálnědemokratická linie, hráli jen své soukromé hry, aniž by se zabývali zájmy strany a tudíž zájmy voličů.“ „Všechno už bylo řečeno,“ píše Charles Palousie a cituje Léona Bluma, francouzského politika a premiéra ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století: „Musíme ukázat, že jsme zároveň pořád stejnou socialistickou stranou a přitom socialistickou stranou obnovenou, omlazenou a transformovanou.“

Doplňky a odkazy

UMP: kolébka francouzských pravicových prezidentů 21. století?

UMP , tedy Svaz pro lidové hnutí (Union pour un mouvement populaire) vznikla v dubnu 2002 spojením několika stran, stranických frakcí a Chiracova hnutí Alternative 2002. Cílem bylo sjednotit francouzskou pravici, tedy gaullisty, liberály a středopravé síly, a získat tak podporu pro tehdejšího prezidentského kandidáta Jacquese Chiraca. Tomuto poslání ostatně nasvědčoval i původní název UMP – Svaz pro prezidentskou většinu (Union pour la majorité présidentielle).

Nicolas Sarkozy se stal předsedou UMP v listopadu 2004. V letech 2005 a 2006 prošel Svaz pro lidové hnutí rozsáhlou modernizací a vnitřním rozvojem. Kvůli programové přípravě prezidentské kandidatury proběhlo například dvacet tematických shromáždění. Pod Sarkozyho vedením se UMP zcela odklonil od gaullistických odkazů.

UMP, PS a jejich členové

UMP se prohlašuje za politické uskupení s největším počtem členů. K 17. dubnu 2007 jich měl podle svého oficiálního webu http://www.u-m-p.org/ celkem 338 554, údaje z července 2007 hovoří už o „téměř 400 000 členech“. Zdroj: http://www.u-m-p.org/

Socialistická strana v prosinci 2006 deklarovala 250 000 členů, což ji co do počtu členů řadí na druhou příčku. V červenci 2007 nebyl na stránkách PS http://www.parti-socialiste.fr/ dostupný novější údaj. Zdroj: http://fr.wikipedia.org/wiki/Parti_socialiste_(France)

Francie má v roce 2007 64,1 milionu obyvatel, z toho 61,5 milionu žije v metropolitní Francii (tedy na jejím území v Evropě) a 2,6 milionu v zámořských oblastech. Zdroj: http://fr.wikipedia.org/wiki/France

Le Nouvel Observateur 

Týdeník Le Nouvel Observateur vychází od listopadu roku 1964. Je považován za středolevý časopis nakloněný sociální demokracii. Jeho náklad se dlouhodobě pohybuje mezi 530 000 a 540 000 výtisky. Existuje také jeho internetová verze, Le Nouvel Observateur Interactif. Zdroj: http://fr.wikipedia.org/wiki/Le_Nouvel_Observateur

Článek cituje názory čtenářů otištěné v týdeníku Le Nouvel Observateur z 21. června 2007, str. 10-16.