Na úvod jen podotkněme, že NIN (Týdenní informační noviny) je doposud vlastněn státem a že společně s časopisem Vreme vytváří dvojici nejvýznamnějších týdeníků současného Srbska.

 

Hlavní otázka článku se objevuje již v jeho podtitulu. Čím to, že ti, kdo sami sebe označují za zastánce levicových idejí, jsou zároveň otevřenými zastánci amerického kapitalismu? Autor ale začíná svůj výklad „doma“. Uvolněná a otevřená podoba socialismu, jak ji Srbsko – a s ním i celá Jugoslávie – poznalo v osmdesátých letech minulého století, mohla být pro levici dobrým východiskem do období postkomunismu. Nemiloševićovská opozice ale tento vklad nedokázala zužitkovat. Slobodan Milošević se ho naopak chopil, ale zneužíval ho pro vlastní prospěch. Právě Miloševiće Ćirjaković označuje za jednoho ze strůjců zániku srbské levice. Druhým pak podle něj jsou různé instituty a nadace, které do Srbska po Miloševićově pádu v říjnu 2000 přišly pomáhat s „rozvojem demokracie“. Autor srovnává podoby levice v západní Evropě, kde se podle něj profiluje hlavně na ochraně životního prostředí a vztahu ke globalizaci, a ve třetím světě, kde se levicová hnutí zajímají hlavně o třídní otázky a imperialismus. Za příklad mu slouží levicová hnutí latinské Ameriky: venezuelský prezident Hugo Chavez nebo jeho bolivijský protějšek Evo Morales. Na příkladu Argentiny pak ukazuje důvody vedoucí k odtažitému vztahu k neoliberalismu v této oblasti. Obyvatelé Argentiny totiž právě rady Mezinárodního měnového fondu a Světové banky („neoliberální formulky“) považují za příčiny zhroucení ekonomiky země v lednu 2002.

 

Oproti tomu srbské strany svou levicovost či pravicovost spojují se vztahem k válkám devadesátých let, různým menšinám nebo rolí, kterou by podle nich měla hrát církev v životě státu, a stojí tak mimo oba hlavní proudy světové levice. Ve vztahu k neoliberalismu jsou všechny srbské politické strany pravicové. „Prakticky všechny významnější strany v Srbsku mají za sebou různé průmyslově-marketingové ‚magnáty‘, kteří v sílení neoliberálního pořádku vidí nejlepší garanci svého dalšího bohatnutí.“

 

Spojené státy podle Ćirjakoviće více než čtvrtstoletí vnucují světu neoliberalismus jako nejefektivnější modifikaci kapitalismu, čemuž padá za oběť pluralita národních kapitalismů jednotlivých evropských zemí. Ta se udržela po dobu studené války. Od rozpadu Sovětského svazu ale jednotlivé „národní“ kapitalismy nahrazuje „neoliberální dogma, které na každé úrovni od jednotlivců po státy vyhovuje těm nejbohatším... bohatí bohatnou, zatímco střední třída má problémy držet krok s inflací.“ Zatím poslední se k tomuto trendu přidala Francie, a to zvolením N. Sarkozyho prezidentem. Vůči tlaku neoliberalismu zůstávají tři místa odporu. Ćirjakovićův výčet začíná latinskoamerickými levicovými režimy, které se pokoušejí znovuzískat kontrolu nad vlastním přírodním bohatstvím, pokračuje dostatečně silnými autoritářskými a pseudodemokratickými režimy, jakými jsou Čína a Rusko, a končí pak islámskými fundamentalisty.

 

V článku jsou využívány informace jen nepřesně odkazované práce přednášejícího jedné z amerických univerzit Geralda Sussmana. S jejich podporou Ćirjaković dokazuje vliv amerických nadací na „podporu demokracie“ na slabost politické levice v transformujících se zemích. Přímo hovoří například o Národní nadaci pro demokracii (NED: National Endowment for Democracy) nebo třeba Mezinárodním republikánském institutu (IRI: International Republican Institute). Z charakteristiky samotného NED-u pak cituje, že mezi cíle organizace v transformujících se zemích patří „destabilizace pokrokových hnutí, zejména těch se socialistickým a sociálně-demokratickým profilem“. Tento „měkký imperialismus“ pomáhá vytvářet amerikanofilské režimy mimo jiné díky tomu, že se mu podařilo ztotožnit rozvoj demokracie s expanzí neoliberalismu. Závěr redaktor NIN-u věnuje domácím zvláštnostem. „Výborný volební výsledek Srbské radikální strany (SRS) není jen zásluhou Šešeljových zástupců, ale i živým svědectvím o skutečných důsledcích nepromyšlené a ideologické ‚pomoci demokracii‘ přicházející k nám různými způsoby z Washingtonu.“ Srbsko-americké vztahy jsou totiž zatíženy třebas bombardováním tehdejší svazové Jugoslávie na jaře a v létě 1999 silami Severoatlantické aliance anebo jednoznačnou podporou Spojených států nezávislosti Kosova. Proto skutečnost, že v zemi není relevantní levicová síla, může kromě jiného vést také k přelivu hlasů k ultranacionalistům, mezi které výše zmíněná SRS patří. Jak ostatně Ćirjaković píše: „Pak se ale není třeba divit, že ultranacionalistická pravice na opuštěné a vystrašené srbské voliče dnes dělá dojem jediného obránce bezpochyby ohrožených zájmů pracujících vrstev.“

Neradostnou situaci srbské levice v anketě potvrzuje i bývalý předseda Svazu samostatných odborů Srbska Milenko Smiljanić, podle kterého Socialistická strana Srbska se sice chce orientovat levicově, ale potýká se s odkazem vlastní politiky devadesátých let (za předsednictví S. Miloševiće) a vlastními voliči, kteří jsou orientování pravicově. Stranu sociálnědemokratickou v Srbsku považuje za nezformovanou a vidí problémy i v personálním obsazení jejího vedení. Místo nalevo od středu politického spektra zůstává podle Smiljaniće neobsazené.

 

Text tlumočí obsah článku Srbsko, země bez levice. Tisíc květů neoliberalismu otištěného v týdeníku NIN č. 2954 9. srpna 2007 (www.nin.co.yu).

 

Text článku najdete v srbštině (latinkou) na webu časopisu Nová srbská politická myšlenka http://www.nspm.org.yu/koment_2007/2007_cirjakovic8.htm .